Ihned po návratu z tehdy povinné vojenské služby, která pro vysokoškoláky trvala jeden rok, jsem v září 1989 nastoupil do svého prvního zaměstnání na pozici obchodního referenta v podniku zahraničního obchodu.
Po roce mimo reálný svět jsem postupně začal vnímat dění kolem sebe. Množily se zprávy o protestech na Václavském náměstí a o jejich rozhánění vodními děly.
Na pátek 17. listopadu 1989 jsme si s bývalými spolužáky ze střední školy domluvili návštěvu hospody.
Den předem nás jeden z nich požádal, jestli ho můžeme vyzvednout na Vyšehradě, kde prý mají nějakou akci SSM na počest uctění památky obětí z řad studentů během druhé světové války. Neměli jsme s tím problém a jeli jsme ho tam vyzvednout. Hned u turniketů z davu vyčníval charismatický herec Jiří Bartoška. Prostory před stanicí byly zcela zaplněné mladými lidmi s plápolajícími svíčkami. Do hospody jsme se ten den už nedostali. Po několika projevech na blízkém Albertově nás strhnul dav směrem k řece Vltavě. Panovala unikátní atmosféra napětí a nadšení zároveň. Občas dav skandoval vtipné slogany. Cestou se k nám přidávali další a další kolemjdoucí. Mysl jednotlivců se rozpouštěla v kolektivním vědomí. Z oken šatny Národního divadla nás sledovala kamenná tvář herce Borise Rösnera. Zanedlouho se dav na poměrně dlouhou dobu zastavil na Národní třídě. Po více než hodině čekání se začal zmenšovat a zdálo se, že už se nic zajímavého nestane. Vyrazili jsme tedy na metro ulicí Mikulandská. Náhle nás lidé před námi začali vytlačovat zpátky s voláním: „Červené barety, červené barety.“ V tom se otevřeli dveře jednoho z činžovních domů a v nich stojící stařenka na nás zavolala: „Pojďte se schovat dovnitř.“ Dostalo se nás tam snad dvacet. Pak už kolem projel transportér Červených baretů a za chvíli jsme mohli vyrazit prázdnou Mikulandskou na metro. O víkendu se moc zpráv o události neobjevilo. Když jsem v pondělí 20. listopadu v práci říkal kolegyním, kde jsem v pátek byl, zapřísahaly mě ať to nikde neříkám. To mi po roce mimo reálný svět připadalo absurdní. Co se dělo v dalších dnech už je popsáno mnohými. Pro mě a mé spolužáky z práv to znamenalo mimo jiné to, že jsme se rozprchli do různých nově vznikajících oborů. Z toho, co nás ve škole učili, zůstalo totiž beze změn snad jen Římské právo. Já zamířil do oblasti marketingu a reklamy. Bylo vzrušující být u vzniku téhle branže u nás hned od začátku! Teď už je to spíš standardní komodita, a tak všem současným studentům přeju, aby se jim také podařilo být v pravý čas na pravém místě a dělat co je baví v co nejvíc svobodném prostředí, jaké panovalo v 90. letech…
Až po letech začaly postupně prosakovat zprávy, jak se už tehdy o zdroje v pozadí začali dělit různé zájmové skupiny, někteří současní úspěšní podnikatelé, politici, ale i lidé, kteří po chvíli na výsluní nakonec až zas tak dobře neskončili.
Foto: Petr Majerik